Už je to více než rok, kdy Česká Národní Banka (ČNB) začala razantně zvyšovat úrokové sazby, aby česká ekonomika lépe čelila sílícímu růstu cenové hladiny – inflaci. Projevy takových kroků v realitě mívají velké zpoždění – i více než jeden rok, a proto je předčasné je hodnotit. Meziroční inflace byla v červnu 2021 pouhých 2,3 %, po roce se drží nad 17 % (17,2 % v červnu 2022, 17,5 % v červenci). Za tento poslední rok navíc naše ekonomika dostala několik dalších tvrdých zásahů – enormní nárůst cen energií (který mimo jiné způsobil krach jednoho z největších dodavatelů energií u nás), vpád ruské armády na Ukrajinu (což mělo za následek velmi rychlý kolaps tuzemské dcery ruské Sberbank) a také bezprecedentní růst cen pohonných hmot v posledním půlroce.
Takové turbulentní období má extrémní dopad na financování podniků a především malých a středních firem. Náklady na financování se jim meziročně zvýšily násobně. Vezměme si modelovou firmu, která má od banky provozní úvěr na financování svých zásob a pohledávek. Úroková sazba se u tohoto typu financování běžně stanovuje jako variabilní, tedy je součtem proměnné tržní sazby a pevné přirážky/marže. Pro úvěry v českých korunách (CZK) se jako tržní referenční sazba využívá nejčastěji některá sazba PRIBOR (tj. Prague Interbank Offered Rate), a to dle délky, na kterou se fixuje (např. denní, týdenní, měsíční, čtvrtletní, půlroční, roční). Sazby PRIBOR kopírují vývoj sazeb vyhlašovaných ČNB – nejvíce směrodatnou je uváděna dvoutýdenní REPO sazba.
Běžná malá nebo střední firma s dobrým ratingem se může dostat na úrokovou marži v rozmezí 2–2,5 % p.a. Faktorů, které do stanovení marže u financování firem vstupují je daleko více, než u hypoték a spotřebitelských úvěrů pro fyzické osoby, které jsou relativně standardizované. U firemních klientů jde o to, v jakém se pohybují odvětví, jaké mají finanční výkazy a ukazatele, jak se vyvíjí v posledních letech, v jaké jsou ekonomicky spjaté skupině, kdo je vede, jaké má zkušenosti atp.
Vezměme si tedy modelový modelový případ firmy, která má úročení svých provozních úvěrů nastaveno následovně: 1měsíční PRIBOR + 2,25 % p.a.
Na začátku června loňského roku byla celková úroková sazba pro naši firmu 2,56 % p.a., přičemž podíl referenční sazby byl asi ⅛ a podíl marže ⅞.
Aktuálně (od konce června 2022) má firma celkovou úrokovou sazbu 9,36 % p.a. tedy 3,5 krát vyšší, přičemž podíl referenční sazby jsou ¾ a podíl marže pouhá ¼.
Nejenže se násobně zvýšilo úrokové zatížení provozního financování, ale došlo k zásadní strukturální změně na co zaplacené úroky plynou – původně šla drtivá většina do marže banky, teď jdou naopak tři čtvrtiny na funding (tedy úhradu přímých tržních nákladů, které má banka s půjčením peněz).
Pro lepší pochopení, jaký dopad to má na firmy uvedu příklad, o kolik to firmu stojí více. Představte si, že naší modelovou firmou je obchodní společnost, která má roční obrat cca 50 mil. CZK. Před lety získala provozní financování od své domovské banky ve výši 10 % svého obratu, a to ve formě revolvingového úvěru, jehož pětimilionový rámec vždy vyčerpá na rok, aby jej po roce opět splatila a znovu načerpala (přebíjí se jako revolver).
Loni v tomto modelovém případě činily roční úrokové náklady 128 tis. Kč. Díky současným aktuálním sazbám budou roční úroky 468 tis. Kč, tedy o 340 tis. Kč více. To už je pořádná porce navíc. Samozřejmě, že to ve výsledku někdo bude muset zaplatit – buď si firma ukrojí ze své marže nebo ji promítne do koncové ceny.
Když si ukrojí ze své marže, tak se to projeví v nižším zisku nebo to “odnesou” zaměstnanci (propouštění, cost-cutting, tlak na efektivitu, produktivitu aj.). Vzhledem k tomu, že firmy jsou vystaveny růstu i dalších nákladů (požadavky na růst mezd jako důsledek sílící inflace, vyšší ceny pohonných hmot a energií, růst cen materiálů) a současně nemohou brát pořád jenom ze své marže – jednak není nekonečná a jednak firmy podnikají, aby měli zisk, tedy nějakou marži si budou chtít nechat – je jasné, že se nárůst nákladů na financování promítne do konečné ceny zákazníkům.
A spirála se uzavírá a vzniká bludný kruh růstu cen, ze kterého je obtížná cesta ven.
Sice popisuji modelový případ, ale o financování několika takových firem se staráme a je to velmi aktuální téma pro každou z nich. Jak se vypořádat s rostoucími náklady, aby to dokázaly ustát.
Samozřejmě, že se firmy vysokým úrokovým sazbám časem přizpůsobí a najdou inovace a rezervy ve svých procesech, tak aby dokázaly být ziskové. Jenže meziroční násobné navýšení úrokových sazeb je extrém, který některé nemusí přežít. A některé je skutečně nepřežijí. Jiné naopak přežijí a posílí je to. Co je však bezprecedentní je rychlost, s jakou byly úrokové sazby ze strany ČNB zvyšovány a úroveň na kterou se dostaly – takto vysoko byly naposledy před 23 lety v květnu 1999 (to je skoro čtvrtstoletí!).
Pohybujeme se v globálním prostředí, a proto stojí za povšimnutí, že vedle CZK zůstávají referenční sazby v eurech (EUR) stále na velmi nízké úrovni (aktuální 1měsíční EURIBOR (Euro Interbank Offered Rate) je 0,094 % p.a., tedy rámcově cca 0,1 % oproti 1měsíčnímu PRIBORu, který je o 7 procentních bodů výše – aktuálně je kótován 7,12 % p.a. (k 26.8.2022). Proto se častěji začínají objevovat nabídky na převedení úvěrů z korun do EUR. V některých případech to má smysl. Jen ta ekonomická matematika není tak jednoduchá. Převede-li si firma úvěr z CZK do EUR, bude mít v eurech nižší úrokovou sazbu, ale současně se vystavuje cizoměnovému riziku pohybu kurzu CZK/EUR. A pokud nemá odpovídající zajištění proti pohybu kurzu (tzv. hedging), tak na takové převedení úvěru do jiné měny může v budoucnu velmi doplatit. Jsou známy případy, kdy to pro daný subjekt bylo v zásadě likvidační. Samozřejmě, že hedging zvyšuje celkové náklady na financování, takže ten rozdíl mezi náklady na úvěr v EUR a v CZK se zmenší. Pokud však firma eura stejně využívá – ať už na nákup zboží, pokud je importérem, nebo je inkasuje za své výrobky, pokud je exportérem, tak je na místě o takové změně uvažovat. Určitě minimálně dokud Evropská centrální banka (ECB) nezačne razantněji šlapat do pedálů, co se zvyšování sazeb týče. Ta razantnost si však nezadá s naší ČNB, protože když se podíváme na dluhy zemí Eurozóny a zejména ty jižní jako Itálie, Řecko, Španělsko a Portugalsko, tak by příliš rychlé zvýšení úrokových sazeb odpovídajícím způsobem zvýšilo náklady na veřejný dluh těchto zemí a ty by se s velkou pravděpodobností vydaly směr bankrot. Proto v tomto směru bude ECB daleko více opatrná a dá se očekávat, že sazby v EUR se budou stále držet relativně nízko.
Co tedy dělat, aby firmy ustály bezprecedentní nárůst úrokových nákladů? Měly by revidovat:
- strukturu svého financování – je potřeba?, ve stávající výši?, ve stávající struktuře?, za stávajících podmínek?
- případně i měnu, ve které mají úvěry – jsou věcné důvody k převedení úvěrů na měnu s nižším úročením?, bylo by to ekonomičtější?
- výši a strukturu vynaložených nákladů – na služby, na zaměstnance, na majetek a na jiné ekonomické vstupy
- efektivitu svých procesů – zavést inovace, automatizovat, zjednodušit, zacílit na to důležité
Firmy a někdy bohužel i ty malé a střední často stagnují a vyhýbají se změnám, pokud je nic nepálí, pokud byznys běží. Děláme to skoro všichni, je to naše přirozená lenost. Ale když jde do tuhého, je třeba s tím něco dělat. Ten extrémní nárůst sazeb a úrokových nákladů se projeví se zpožděním – v ekonomice i v účetních knihách firem. Pak už však pro některé firmy může být příliš pozdě to začít řešit.
Přeji všem, aby to zvládli nejlépe, jak mohou. Přes všechno výše uvedené věřím, že je to příležitost pro nás i pro naše firmy, jak se posunout kupředu.
